#DámeRoušky

Roušky. Dnes a denně omílané téma. Mají nějakou účinnost? Jak často je měnit? Jak se o ně starat, aby plnily svou fuknci co nejlépe? A kde je vůbec vzít? 

Není to tak dávno, kdy se lidé dívali divně po ostatních, kteří roušku nosili. Dnes už je to spíše naopak a tato změna proběhla dost rychle. Mimo jiné tomu významně napomohla i iniciativa ze strany známých osobností. Stejně tak rychle vzrostla poptávka po rouškách a s tím se objevilo spoustu šikovných lidí, kteří roušky šijí. 

Asi není příliš nutné toho o rouškách psát zbytečně moc, přeci jen je toho plný internet, ale tak alespoň ve stručnosti.

Jak jsem začala šít roušky

Od chvíle, kdy jsem viděla první příspěvek o tom, jak šít roušky, uběhlo ještě pár dní, než jsem se také do šití pustila. Nejprve jich vzniklo pár pro rodinu, dále pro pár jejich kolegů a znamých. A když se ke mě dostal odkaz na Mapotic s projektem  #DámeRoušky, rozhodla jsem se jich pár poslat i do světa. Poptávka po nich byla velká, a tak jsem brzy nedělala nic jiného než šila roušky. Zapojila jsem do práce všechny, kdo se u nás zrovna vyskytl, takže pomáhli i mamka s taťkou a velkou pomocí mi je především Martin, který komunikuje s lidmi, stříhá látky a navléká gumičky. Dnes už máme i funkční systém, kde každý má svou roli a roušky se šijí skoro samy. 

Problém bývá trochu s materiálem, kterého není na takové množství dostatek, ale lidé jsou naštěstí ochotní a už nám několik z nich doneslo i různé látky, ze kterých můžeme šít dále.

Zdarma nebo placené?

Když jsem začala roušky distribuovat do světa, řešila jsem trochu dilema ohledně jejich (ne)zpoplatnění. Je to celkem ožehavé téma i mezi lidmi, kteří šijí, protože velká část z nich šije zdarma a s dobrým úmyslem. Bohužel se zde najdou i tací, kteří se snaží na rouškách vydělávat a ne vždy kvalita odpovídá ceně a o jejich jednání ani nemluvím. 

Na jedné straně zde totiž máme práci ve prospěch ostatních a kdy jindy bychom si měli více pomáhat než v dobách nějaké krize. Na straně druhé se ale přeci jen objevuje problematika toho, že někdo použitý materiál zaplatit musel (ano, pokud dostaneme od někoho staré povlečení, asi se nemusíme bavit o kdovíjaké ceně) a stejně tak musel někdo věnovat výrobě roušek čas. Čas, který by jinak mohl trávit prací, za kterou by dostal zaplaceno a kvůli šití roušek ji odložil. Pokud si toto všechno uvědomíme a příště si objednáme raději oblečení od místního výrobce (který teď dost možná šije jednu roušku za druhou) než ze zahraničního e-shopu a podpoříme tak místní živnostníky, nejen v oblasti oděvnictví, může nyní fungovat šití roušek bez nároku na honorář.

Zároveň zřejmě většina lidí, kteří si roušky objednají, chodí do práce a na rozdíl od dotyčného, který šije, mají práci zaplacenou. Samořejmě je však nutné rozlišit, zda jdou roušky do míst, kde jsou potřeba ve větším množství a lidé si je tam sami vyrobit nemohou, jako jsou např. domovy pro seniory a různá zdravotnická zařízení, nebo jsou určeny jednotlivcům. Je tedy nějaké řešení pro tuto situaci?

Podrobněji si o tématu ceny roušek můžete přečíst v tomto článku nebo se podívat na toto video.

Pár poznámek na závěr

Nošením roušky nechrání člověk sám sebe, ale především lidi kolem sebe. Takže pokud bude nosit roušku každý, budeme se chránit všichni navzájem. 

Roušku je potřeba nasadit si nejen přes pusu, ale i přes nos! Bohužel stále občas potkávám lidi, kteří to tak nemají. 

Další užitečné odkazy a videa najdete na #rouskyvsem a Mapa Pomoci.