Tábor 2012

V neděli jsem se vrátila po 16-ti dnech z jedné louky uprostřed Novohradských hor, poblíž Malont. Už devátý rok jsem zde strávila prvních 14 dní prázdnin. 

 Letos jsem měla na starost i celotáborovou hru. Bylo to dost náročné a i přestože jsem na jednu stranu měla pocit, že vůbec nic nedělám, přijela jsem do Prahy hodně unavená. Myslím, že celotáborovka nedopadla nijak katastrofálně, ale vidím takhle zpětně věci, které jsem mohla udělat jinak a lépe. Počasí nám také vyšlo krásně a pršelo převážně jen ke konci tábora. Mám dojem, že to tentokrát uteklo mnohem rychleji než jindy a mrzí mě vlastně, že jsem nemohla zůstat ještě týden na louce s pár lidma, co si tam protáhli pobyt.
 Přiznávám, že jsem se celkem těšila domu až si odpočinu, ale co v Praze? Je tu akorát hodně práce a po ulici chodí spoustu lidí. Člověk má kolem sebe 4 zdi a je tu hrozné ticho.
  Na louce byla taková pohoda, když si člověk zapnul telefon jednou za den, vyřídil pár sms a pak mobil zase vypnul a někam schoval. Dá se tam chodit ve starém pohodlném oblečení a nikomu to nevadí. Je vidět na druhý konec louky a nikde nebylo nic, co by omezovalo prostor. Bylo krásné jít se večer projít po louce a vidět ty týpka ve kterých hořel oheň, podívat se na nebe a vidět neuvěřitelné množství hvězd a jen tam tak stát a koukat. Navštívit dětská týpí a slyšet od dětí, co se jim za ten den povedlo a co se jim líbilo. Podívat se do kuchyně co zbylo od oběda nebo od večeře, posadit se na kamna, která jsou přes den rozpálená, ale večer už jen příjemně hřejí. Pak dojít k sobě do týpka, pokecat s ostatníma vedoucíma a lehnout si do spacáku na postel poskládanou jen z pár dek a usínat s pohledem do ohně.

 Ráno se člověk vzbudí s pohledem na tyče a na světlou plachtu, všude je takové zvláštní světlo. Všichni se pak sejdou uprostřed tábora a zpívají s kytarou budíček dětem. Stále je slyšet šumění Pohorského potoka, který teče kolem louky, šumění větru, který si hraje s listy stromů a stále je vidět nějaký pohyb, protože na louce se pořád něco děje-brouci lezou, vítr pohybuje nejen s peřím pověšeným na lajningu, vzduch se stále hýbe. Během dne chodit bez bot a cítit pod nohama trávu, před horkem se ve chvíli volna schovat na molo a vykoupat se v ledové Pohorce. Jíst ty báječné pochoutky (z misky jen lžící), co nám připravují v kuchyni a tak výborné jídlo je vždy jen na táboře, pak si jít umýt misku k Pohorce. Projít se po lávce, ať už přes den nebo v noci, pokaždé to má své kouzlo, jen se musí dávat pozor, aby člověk nezahučel dolu. Třikrát za tábor pak sedíme u ohně a je hezké vidět a slyšet všechny jak zpívají a ten zvuk kytary je prostě úžasný.
Je fajn, když přijedou i bývalí vedoucí a zapojují se do práce, tak jako to bylo dřív.

 Je spoustu těch úžasných věcí, které nikde jinde nejsou a já se tam vždy moc těším i přestože vím, že mě tam kromě těch nádherných věcí čeká i práce a vím, že pak pojedu domu unavená. Ale všechno, co jsem zatím vyjmenovala a vlastně ještě mnohem víc krásných věcí, které se sem ani nedají napsat, stojí za to, abych se tam zase vracela a podílela se na chodu tábora. Takhle krásné to tam dělají hlavně ti lidé, kteří se tam tak jako já rádi vrací a chtějí si to tam užít.

Možná jsou lidi, kteří tohle nepochopí a myslí si o mě, že jsem blázen, že tomu věnuji relativně dost času a vlastně z toho nic nemám, ale 2 týdny na louce v Novohradkách, a celkově všechny akce, jsou pro mě dostatečnou odměnou.
Alespoň malé přiblížení díky fotkám zde a zde a zde.